Sportmotiv: Olomoucký půlmaraton 2013

Tak už to mám za sebou. Člověk sedí na židli u počítače, a nebýt medaile a údajů z Garminu, tak si snad myslí, že se mu vše zdálo.
Byl to můj první půlmaraton.


Pepa-Team

Vstávala jsem ráno už v 5,30 (děti), uvařit oběd, nachystat se a vyjeli jsme ve třech (Petra Schwarzová, můj muž a já). Cesta ubíhala rychle, zaparkovali jsme blízko Expa a šli si vyzvednout startovní číslo. Příjemné bylo, že na dámská startovní čísla nebyla řada, a tak jsem za chvíli držela v ruce číslo, batoh+tašku plnou "dárků" (žvýkačky, náplast, tyčinka, vzorek pracího gelu, poukázku na občertvení a spoustu létáčků).
Byli jsme domluvení na setkání s kamarádem z Olomouce, tak jsme u něj poseděli na terase, což mě rozptýlilo natolik, že jsem ke startu dorazila až v 18:45, bez strečinku a rozklusání se.
Měla jsem být v koridoru na čas 2:30, ale naštěstí jsem se přidala k vodičovi na čas 1:50 a když nás chtěli vrátit zpět (bylo nás víc takových), tak se nás ostatní běžci zastali.
U startu měl moderátor velice burcující projev, do toho hrála hudba z Rockyho a v 19:00 jsme se začali všichni sunout kupředu. Lidé se ale příliš nemačkali, nestrkali, bylo to fajn.

Běžela jsem tedy ve skupině s vodičem Zdenou na 1:50 a zpočátku jsme běželi velice pomalu, a v hlavě jsem si stále opakovala: no tak trhni se, běžíme pomalu-ne, buď rozumná-je to vodič, ví co dělá. Bohužel asi kolem 4km jsme měli ztrátu 1 minutu oproti plánu, takže Zdena začal zrychlovat, tudíž jsme běželi tempem 12:40, což je na začátek celkem rychlé. Ale atmosféra byla výborná, tak se držela i za těchto zvláštních podmínek.
Pak jsem si musela odskočit na malou, což je pro ženy na maratonu celkem obtížné. Kvůli tomu mi celá skupina, s vodičem, někdy na 8km "utekla", a přestože jsem 9.km měla za 4:55 nepodařilo se mi je dohnat, ač byli na dohled.

To mě trochu mrzelo, ale nechtěla jsem se tím nechat nijak oslabit, tak jsem si pustila mp3, která mě naštěstí povzbudila. Stejně tak jako diváci v okolí trati. Tolik nadšených, od srdce fandícíh lidí, jsem snad nikdy neviděla, Olomoučáci jsou fakt perfektní publikum. Během celého závodu jsem si dohromady "dala placáka" bezmála s 50 dětmi, co různě stály u trati, a nastavovaly ručky.
Co se týče občerstvovaček bylo jich fakt bohatě, bleskově doplňované dobrovolníky. Na každé jsem si vzala dva kelímky vody, před během jsem si dala chia semínka , takže mi voda "neškrunkala" v břiše. Druhým kelímkem jsem se celá polila-naschvál samozřejmě :-D. Zkusila jsem i banán, ale ten proště nešel spolknout, takže jsem nic celou dobu nejedla, kromě žvýkačky s kofeinem. Také mě trochu pobavili lidi, co do sebe cpali gely už na 8 kilometru.

Pak už jsem byla na 15 km, koukla jsem na hodinky a... perfektní čas 15km/ 1:18 přesně podle plánu, vjelo do mě nadšení, cítila jsem tu blízkost cíle, ale po chvíli mě dostal do úzkých pohled na "odpadlíky". Člověk ležící na zemi, v péči záchranářů, skučící, mimo sebe a celý pozvracený, další dva co se zmateně motali kolem svodidel, a po nich za dalších 500 metrů dva, postupně, v sanitce.
To byla věc, která mě psychicky dostala docela dolů.
Od té doby jsem zpomalila, protože jsem se bála. Člověku se začnou hlavou honit různé myšlenky...Ale ty jsem nakonec vytěsnila, a pomaličku běžela do cíle, pohodovým tempem, kdy mě akorát bolely kotníky z kočičích hlav na kterých jsem běžela poprvé.
V cíli jsem nebyla unavená, bylo mi skvěle, i když jsem se nedostala na 1:50, ale po všech peripetiích co mě na cestě potkaly jsem byla vděčná, a hlavně mi pak nebylo vůbec zle. Výsledný čas byl tedy 1:53:41. Dala jsem si kofolu, dostala medaili, v cíli ještě tašku s výživou od sponzora Nutrend, a šla jsem za ostatními.
Pak jsme ještě měli minipárty s pivem a lahví vína, a v 0:40 jsme byli doma. Hup do postele, sprchy byly po cestě :-D